Peter Gonda

Peter Gonda je:

  • riaditeľ a (politický) ekonóm Konzervatívneho inštitútu M. R. Štefánika a
  • externý lektor ekonómie na Univerzite Komenského v Bratislave.

Oblasti, ktorým sa venuje:

Conservative Economic Quarterly Lecture Series /CEQLS/

Akadémia Klasickej Ekonómie

Na obranu slobodného trhu
 
 
Peter Gonda SLOBODA - VLASTNÍCTVO - ZODPOVEDNOSŤ ... o ekonómii, ekonomickom liberalizme a tradičných hodnotách
   

Pavel Ryska: Mýty o deflaci

(dňa 31.8.2009 v sekcii Cudzie texty)

MÝTY o DEFLACI I: Empirické poznatky

Hlubší pohled do minulosti nabízí o deflaci úplně jiný obraz, než na jaký jsme zvyklí z médií

V ekonomické žurnalistice existuje několik oblíbených pouček. V současnosti, kdy řada zemí zaznamenává pokles spotřebitelských cen, je v kurzu to, že "deflace je hrozba". Tento populární mýtus však nespadl z nebes. Je živen největšími jmény současné ekonomie hlavního proudu. Všimněme si, že se prakticky žádný ze současných prominentních světových ekonomů nepokusil nabídnout jiný pohled na věc, než jaký stále dokola cirkuluje v médiích: deflace je zhouba, musíme se jí vyhnout za každou cenu. Několik příkladů: prominentní harvardští ekonomové Gregory Mankiw a Kenneth Rogoff volají po inflaci, aby vyvedla americkou ekonomiku z recese; Paul Krugman, poslední nositel Nobelovy ceny, si je také jist "nebezpečím deflace"; další velká postava mainstreamové ekonomie, profesor Maurice Obstfeld z Berkeley, se zabýval všemožnými postupy, jak "léčit deflaci".

Odkud se vůbec vzala averze k deflaci? Dvě velké epizody hospodářských dějin - Velká deprese 30. let a japonská stagnace posledních dvou dekád - spojily hospodářský pokles s agregátním poklesem cen, resp. jejich stagnací. Mnozí si z toho vzali, že deflace je příčinou recese a že s odstraněním deflace odstraníme i recesi. V tomto a následujícím příspěvku se pokusím ukázat, že toto povrchní pozorování a ještě povrchnější závěr neobstojí ani empiricky, ani teoreticky.

Hospodářský růst a cenová hladina

Hlavní deflační epizoda posledních sta let se odehrála během Velké deprese začátku třicátých let. Proto začali mnozí ekonomové empiricky spojovat pokles spotřebitelských cen s hlubokých poklesem ekonomiky. Je však zajímavé, že hlubší pohled do hospodářské historie podává úplně jiný obrázek. Jak podotkl ve svém nedávném blogu ekonom Petr Hlaváč, např. závěr 19. století byl ve Spojených státech charakterizován dlouhým obdobím deflace a současného rychlého hospodářského růstu. Ekonometrické studie, které se zabývají dlouhým obdobím, potvrzují, že mezi deflací a hospodářským propadem není žádná systematická empirická souvislost. Ekonomové Atkeson a Kehoe v práci "Deflation and Depression: Is There an Empirical Link?" (American Economic Review, May 2004) zkoumali vzorek 17 zemí v období let 1820 až 2000. Výsledek byl jasný: v celém vzorku nenalezli žádnou přesvědčivou souvislost mezi výskytem deflace a poklesu HDP a při zúžení vzorku na období 1949 - 2000 vycházela korelace dokonce mírně záporná (tj. že se s hospodářským poklesem pojí naopak inflace), i tak však stále velmi slabá. Zajímavé je, že při vyloučení období Velké deprese se z celkového počtu 73 deflačních epizod událo celých 65 v období hospodářského růstu, nikoli poklesu.

Tento výsledek může překvapit mainstreamového ekonoma, který tradičně "varuje" před deflací, nemůže však překvapit ekonoma seznámeného s rakouskou školou. Představme si, že nemáme centrální banku, jež neustále tiskne nové peníze, a místo ní máme zlatý standard či jeho jinou metalickou obdobu. Je-li v takovém uspořádání množství peněz zhruba konstantní nebo velmi málo proměnlivé, pak hospodářský růst - tj. rostoucí objem zboží a služeb v ekonomice - nemůže mít jiný výsledek než deflaci. Stejné množství peněz je používáno na stále větší objem komodit, a proto musí jedna peněžní jednotka nabývat na kupní síle, neboli ceny musejí klesat. Deflace je jen přirozeným důsledkem hospodářského růstu v takovém měnovém uspořádání, které neumožňuje nekrytou emisi papírových peněz. Není tedy divu, že ve vzorku zahrnujícím i 19. století, ve kterém ještě neexistovaly plně papírové měny dnešního typu, se toto projeví a nakonec je drtivá většina deflačních epizod spojena s hospodářským růstem, nikoli poklesem.

Bližší pohled na hospodářské epizody: co mate ekonomy?

Podívejme se však blížeji na tyto empirické vzorky. Setkáme se v nich se dvěma odlišnými jevy, které donekonečna matou mnoho ekonomů.

Jednak nalezneme období, kdy daná země trpí vysokou inflací a zároveň pomalým hospodářským růstem nebo rovnou absolutním poklesem. Příkladem mohou být jak situace hyperinflace a totálního rozpadu ekonomiky jako ve výmarském Německu 20. let, tak situace zvýšené inflace a pomalého hospodářského růstu jako v USA 70. let. Tyto epizody v celkovém vzorku přispívají k závěru, že je to rychlý růst, nikoli pokles cen, jenž se negativně podepisuje na hospodářském růstu. U těchto epizod nastává mezi ekonomy hlavního proudu a ekonomy rakouské školy zdánlivá shoda: vysoká inflace, způsobená rychlým růstem měnové zásoby, škodí hospodářskému růstu. Jak však uvidíme níže, zdůvodnění se liší.

Naproti tomu nalezneme řadu situací, kdy je statisticky silný hospodářský růst doprovázen rostoucí inflací (ač stále relativně nízkou), což vede centrální banku k restriktivnější politice a tím ke snížení inflace i vykazovaného hospodářského růstu. Tyto epizody pak vzorek vychylují směrem k pozitivní korelaci mezi inflací a hospodářským růstem, což vrhá na deflaci negativní světlo. A jsou to právě tyto epizody, které se opakovaly v posledních desetiletích ve vyspělých ekonomikách a které matou mnoho mainstreamových ekonomů. Když koncem 80. let ve Spojených státech inflace spotřebitelských cen rostla nad 5 %, Fed po předchozí měnové expanzi sáhl k restrikci a inflaci srazil - s ní ovšem srazil i vykazovaný hospodářský růst. Když se v r. 2000 po předchozí dlouhotrvající měnové expanzi inflace blížila ke 4 %, Fed udělal totéž a USA se dostaly do recese roku 2001 a téměř deflačního období let 2002 - 2003.

Jak vysvětlit výskyt případů (1) a zároveň (2)? Ekonom hlavního proudu by odpověděl, že ekonomický růst (vysoká poptávka) "tlačí na růst cen", zatímco nižší poptávka v recesi vede k jejich poklesu. Proto bude tvrdit, že silný hospodářský růst je doprovázen rostoucí inflací, tj. ekonomika se takzvaně "přehřívá", zatímco recese vede ke zmírnění cenových tlaků. A z toho vyvodí, že deflace, tj. absolutní pokles cen, nevěští nic dobrého, protože je příznakem hluboké recese. A stejně jako může podle mainstreamového ekonoma centrální banka měnovou restrikcí snížit inflaci i hospodářský růst, pokud jí inflace připadá příliš vysoká, může (a měla by) ekonomiku dostat z deflace a příliš velké recese měnovou expanzí. Dodal by ještě, že inflace ale nesmí stoupnout příliš vysoko - pak je již pro růst ekonomiky škodlivá. Takto mainstreamový ekonom interpretuje situace (1) a (2).

Předně, vyvraťme některé mýty, které se v mainstreamovém vysvětlení objevují. Co "tlačí na růst cen" není ekonomický růst. Ten naopak tlačí na jejich pokles, jak jsme ukázali výše. Na růst cen tlačí rostoucí měnová zásoba pod taktovkou centrální banky. Když tato rostoucí měnová zásoba - jak vysvětlovali Mises a Hayek - vytvoří po dobu několika let iluzi rychlého růstu ekonomiky a zároveň s tím vede k inflaci, zdá se nám, že skutečně ekonomický růst nějak musí být doprovázen rostoucími cenami. Ekonomové hlavního proudu, pro které jsou Mises a Hayek passé a nebo o nich ani neslyšeli, bohužel nedokáží rozlišovat mezi růstem a iluzí růstu. Nedovedou si představit, že recese jsou doby nápravy předešlého umělého, inflačního boomu, ve kterém pokřivené ceny vedly ke špatné alokaci aktiv. Proto, jak psal kdysi Mises, onen "boom" vůbec boomem není. Anebo přesněji - je to boom asi takový, jaký zažívá člověk v alkoholovém opojení. To však netrvá věčně. Dnešní recese a řada předešlých recesí jsou toho dokladem. Po oslnivém "růstu" ekonomiky, doprovázeném inflací a bublinami na trzích aktiv, vždy přišla recese a zpomalení cenového růstu, nebo rovnou deflace (jako nyní). Právě kvůli tomu, že nechápe recesi a případnou deflaci jako korekci předešlého inflahování ekonomiky, nemůže nikdy mainstreamový ekonom pochopit, proč by proti deflaci neměl bojovat. Pořád dokola si spojuje, že při "růstu" ekonomiky ceny rostly, zatímco nyní, při jejím "poklesu", ceny klesají. Proto, jak si vyvodí, je deflace špatná. Jejich argumentace je stejná jako argumentace alkoholika, který si každé ráno říká: vždyť když jsem se cítil včera večer tak skvěle, tak to bylo empiricky spojeno s rostoucí hladinou alkoholu v krvi (dosaďte si - rostoucí měnovou zásobou a cenami), zatímco teď, když se cítím špatně, mi hladina alkoholu klesá. Co je tedy řešením? Nepít večer alkohol, nebo pít alkohol i ráno? Mainstreamový ekonom má vzácný dar nevnímat to, co se dělo večer. Poradí: pít alkohol i ráno. Je až fascinující, jak jsou mainstreamoví ekonomové ochotní ignorovat to, co deflaci předcházelo. Nikdy se nezmíní ani slovem o tom, co bylo před deflací, a nikdy je nenapadne, že deflace a recese jsou jen obranné reakce ekonomiky, stejně jako se tělo po několika hodinách začne bránit umělému povzbuzovači v podobě nápoje a začne jej odbourávat (pokud mu není vnucován stále stejným tempem, přesně jako u ekonomiky a měnové expanze).

Odtud pramení propastný rozdíl mezi chápáním makroekonomických jevů rakouskou školou a hlavním proudem teoretické ekonomie. Rakouský ekonom považuje měnové expanze za příčinu cyklů. Čím větší měnová expanze, tím větší narušení relativních cen a struktury produkce. Rakouský ekonom proto pozorované případy (1) a (2) výše vysvětluje úplně stejně. Řekne: ano, při začátku měnové expanze se nám statisticky zdá, že ekonomika úžasně roste, a proto si její růst spojujeme s inflací, kterou tato měnová expanze způsobuje. To však musí skončit recesí. Když jsou měnové expanze velmi rychlé (jako byla ta 70. let v USA nebo ona astronomická v Německu 20. let), cyklus se prohlubuje a až dojde k hyperinflaci, peníze ztratí svoji funkci a ekonomika zkolabuje. Vše je vysvětleno ve stejném rámci.

Naproti tomu ekonom hlavního proudu používá dva různé rámce. Měnové expanze považuje za přirozený stav světa daný centrálním bankovnictvím a nekrytou emisí peněz. Setrvalá měnová expanze, jež nevede k příliš vysoké inflaci, je pro něj standard a nechápe, proč by měla ekonomice škodit. Souhlasí, že vymkne-li se měnová expanze kontrole, dojde k hyperinflaci a rozvratu ekonomiky. Avšak klasický hospodářský cyklus, který jsme pozorovali během minulých dekád, si s měnovou expanzí vůbec nespojuje. Příčinu cyklu hledá všude možně, jenom ne v měnové politice. Z toho důvodu výskyt recesí a deflaci vůbec nechápe jako ozdravení ekonomiky po předchozím inflahování. Doporučuje opět nasadit měnovou expanzi, která nás podle něj přivede k "normálnímu" stavu světa s (pro něj) kýženou mírnou inflací a vykazovaným hospodářským růstem.

Závěr

Můžeme proto konstatovat, že deflace skutečně může být (a často je) recesním fenoménem, ale jedině v našem dnešním měnovém režimu a jedině v důsledku předchozí měnové expanze, jež byla centrální bankou dočasně utlumena. Deflace spotřebitelských cen se v recesi objevuje proto, že si ekonomika po utlumení měnového růstu napravuje pokřivenou alokaci aktiv a zbavuje se cenových bublin. Naproti tomu, v prostředí konstantní měnové zásoby je deflace projevem růstu ekonomiky. Dodejme tedy, že z pozorování hospodářské historie nelze deflaci v žádném případě vnímat negativně či jako hrozbu pro ekonomiku. Vyskytuje se buď jako znak rostoucí ekonomiky, nebo jako projev nápravy ekonomiky po ničivé měnové expanzi.

***

MÝTY o DELACI II: Teoretické vakuum mainstreamové ekonomie

Všichni vědí, že deflace je špatná. Jenom nikdo neví proč

V prvním komentáři jsme ukázali, že z empirického pohledu je obrázek deflace úplně jiný, než jak by se zdálo z varovných mediálních zpráv. Podívejme se nyní, jak je to s teoretickými argumenty ekonomie hlavního proudu.

Co (ne)říká učebnice makroekonomie

Předně je třeba upozornit na to, jak málo se ekonomie hlavního proudu v posledních desetiletích deflací seriózně zabývala ve srovnání s tím, jak silné výroky od jejích představitelů slyšíme na téma nutnosti proti ní bojovat. Podívejme se na věc obecněji a ptejme se, jakou míru změny cen (ať už růst či pokles) mainstreamová ekonomie považuje za správný. Jeden reprezentativní příklad: v knize Davida Romera "Advanced Macroeconomics" (2006), jež je dnes zdaleka nejpoužívanější učebnicí pokročilé makroekonomie na světě, se nedozvíme nic o tom, proč by pokles cen měl být horší než růst cen. Také se nedozvíme nic o tom, že deflace je průvodní jev rostoucí ekonomiky, pokud ekonomika nemá nekrytou emisi papírových peněz. Inflace se totiž v knize předpokládá jako standard, daný dnešním světem centrálního bankovnictví, zatímco deflace je jakási podivná situace, kterou si makroekonom (pracující pro centrální banku nebo o ní přednášející) těžko dovede představit. Výmluvný je závěr Davida Romera - podtrhněme, že jde o velmi prominentního světového ekonoma z University of Berkeley - na konci knihy: "Jak tato diskuse ukazuje, výzkum ještě nepřinesl žádné spolehlivé závěry o nákladech inflace a o její optimální míře." (str. 551) Ihned se nabízí otázka, proč je tedy deflace (jež je jen názvem pro zápornou míru inflace) tak špatná. Jestliže je na tom podle samotného Romera dnešní ekonomie hlavního proudu tak, že neví, jaká je (i podle jejích vlastních měřítek) "optimální míra inflace", a jestliže celý jeho přehled makroekonomie neuvádí důvody, proč je deflace kategoricky špatná, musíme se ptát, proč celá komunita hlavního proudu, která tuto knihu používá a dává ji studentům k přečtení, proti deflaci tolik brojí. Romer sice uvádí, že existuje široký konsensus, že mírná inflace je lepší než prudká inflace. Avšak jak výše uvedená citace ilustruje, více se nedozvíme a ani se nedozvíme, jakou metodou k přesnému výsledku dospět. Ale hlavně, o deflaci nezazní ani slovo. Proč by meziroční pokles cen o 1 % měl být horší než meziroční růst o 1 %, se čtenář nedozví. Proti možnosti žít ve světě poklesu cen se v Romerově učebnici nebojuje argumentací, ale ignorací. Jenom na okraj: kdyby zvídavý ekonomický žurnalista nebo laik vzal do ruky Romerovu učebnici a ve snaze pochopit deflační zlo hledal v rejstříku pojmů obecný pojem "deflace", nedohledal by se. Jednoduše tam není.

Teorie deflační spirály

Žádný dobrý teoretický argument proti deflaci dnes skutečně neexistuje. Teorie tzv. deflační spirály říká, že klesající ceny způsobí pokles tržeb firem, které budou reagovat omezením produkce a propouštěním. V důsledku toho dále klesne v ekonomice poptávka a ceny se budou dále snižovat. Celý scénář se opakuje a ekonomika je "uvězněna v deflační spirále". Tento argument je však zcela lichý a je snadné ukázat proč. Firmy se neřídí objemem tržeb, ale reálným ziskem. A zisk nezávisí na absolutní cenové hladině, ale na rozdílu mezi cenou výstupů a vstupů. Kdyby ziskovost firem závisela na absolutní cenové hladině, znamenalo by to, že když si nyní natiskneme, řekněme, 1 bilion korun a vpustíme je do ekonomiky, tak budou díky zvýšené absolutní cenové hladině mít všechny firmy navěky vyšší zisky. Tak to samozřejmě není. Když podnikatelé očekávají všeobecnou inflaci, očekávají i růst cen svého produktu, projeví větší zájem o vstupy a vyženou tak jejich cenu vzhůru. Tím se efekt inflace na míru zisku vymaže. (Nerovnoměrný a tedy redistributivní charakter inflace nechme nyní stranou.) Stejně tak v očekávání agregátního cenového poklesu stlačí podnikatelé ceny vstupů, čímž kompenzují efekt na ziskovost a tím ji zachovávají. Není proto důvodu, aby omezovali produkci nebo propouštěli zaměstnance. Pokud to učiní, tak jen proto, že intervence státu do ekonomiky např. v podobě mzdové regulace a zakotvené moci odborů firmám nedovolí přizpůsobovat mzdy cenové hladině. Ve zkratce, ziskovost podnikatelských aktivit nezávisí na absolutní cenové hladině. Závisí pouze na reálné hodnotě rozdílu mezi cenami výstupů a vstupů. Nebude-li vláda bránit pružnému přizpůsobování, deflace ekonomice nemůže ublížit. (To, že tomu tak je, dokumentují příklady rychlého růstu ekonomiky v prostředí deflace, na které jsme upozornili v prvním komentáři o deflaci.)

Deflace a dluhy

Druhou velkou starostí mainstreamových ekonomů je to, že deflace zvyšuje reálnou hodnotu dluhů, což je podle nich pro ekonomiku, ve které hodně dluží spotřebitelé, firmy i vláda, smrtící ranou. Inflace by podle nich všem ulevila - najednou by dlužili mnohem méně. Nelze než souhlasit s ekonomem Petrem Hlaváčem, že pokud podle těchto ekonomů v dané (např. americké) ekonomice tolik subjektů dluží a mají tak obavy z deflace, měli by nám tito ekonomové nejprve vysvětlit, kdo vytvořil předchozí inflační prostředí, které k dluhům pobízelo. A kdo stlačoval a opět stlačuje úrokovou míru k nule, čímž způsobil, že Američané nemají prakticky žádné úspory, jejichž hodnota by v deflaci rostla, čímž by bohatli. Toto by měli ekonomové přednášející o americkém Fedu nebo pro něj pracující zodpovědět jako první věc. Konečně, říkat, že měnová politika má cíleně zvýhodňovat dlužníky, tedy jednu skupinu obyvatel a institucí (mezi nimiž je nikoli náhodou vláda), je poctivým přiznáním pravé funkce centrální banky. Ta nemůže být nikdy a nijak neutrální, nemůže "stabilizovat ekonomiku" ku prospěchu všech, jak to rádi formulují keynesiánci; může skrze inflaci pouze brát jedněm a dávat druhým. Ostatně jako každá státní instituce. Kladem dnešní situace je alespoň to, že bude tato základní funkce centrální banky mnohým jasnější. (Jak jsme na stránkách Liberálního institutu upozorňovali, William Poole z Fedu toto otevřeně loni přiznal.)

Závěr

Jak jsme ukázali, deflace není hrozba, proti které bychom měli bojovat. Ani empiricky, ani teoreticky proti ní neexistuje vážný argument, který by prokázal její kategorickou škodlivost ekonomice jako celku. Deflaci je rozhodně potřeba rozumět mnohem více, než jak je k tomu ochotna dnešní ekonomie hlavního proudu. Avšak hlavně je potřeba na deflaci nahlížet nezaujatě, čehož většina dnešních ekonomů není schopna. Mají nasazené inflacionistické brýle, které pro ně činí tištění bankovek a růst cen přirozeným stavem světa. Deflace je pak nechtěnou deviací, které ani není třeba rozumět. Hlavně je třeba proti ní bojovat!

Prevzaté z www.lininst.cz.

Index
Texty
 -   články
 -   e-texty
Prednášky pre verejnosť
Akadémia klasic. ekonómie
Výučba na VŠ
Štúdie a publikácie
Rozhovory a diskusie
Odporúčané
 -   linky
 -   knihy
 -   cudzie texty
Foto
Kontakt
Životopis
Info
English

Copyright © 2006 Peter Gonda, all rights reserved.
Powered by Metafox CMS of Platon Group.