Edmund Burke - otec konzervativizmu

Marek Skřipský

Slovo úvodem

Ve své práci se hodlám zaměřit na osobnost britského státníka a politického filozofa Edmunda Burka. Rád bych popsal jeho pojetí společnosti a práv člověka, které pramení z bytostného antiosvícenství a antiliberalismu.Dalším důvodem mé práce je tak trochu „nevědecky“ určitý vzdor. Liberální tradice, která vyšla z osvícenských myšlenek se dnes stala dominantním proudem politické filozofie a také několika jiných částí politologického diskursu. Pojem „liberální“ pak v tomto diskursu jaksi podvědomě znamená „ten nejlepší“, o jehož podstatě pak není třeba dále diskutovat, nebo, nedej Bože, tento směr dokonce kritizovat.

Univerzální lidství, spolu s automatickým nárokem abstraktních „lidských práv“ se v mnoha posluchárnách staly dogmatem, představa racionální bytosti, která je sama sobě soudcem se pak stala nekritizovatelným „článkem víry“.

Ve svém liberálním zápalu si mnoho akademiků, zabývajících se politickou filozofií, odmítá připustit, že západní filozofická tradice nepramení pouze z osvícenství, liberalismu nebo utilitarismu, ale, že již od osmnáctého století byl její součástí také konzervativní, antiosvícenský přístup, jehož nejvýznamnějším představitelem byl právě Edmund Burke, který ovlivnil mnoho svých následovníků.

Během svého studia historie a politologie jsem navštěvoval a navštěvuji několik kurzů, které se zabývaly historií filozofie a politickou historií. Jméno Edmunda Burka jsem na těchto přednáškách zaslechl asi dvakrát, přičemž jsme se u něj nikdy déle nezdrželi. O dalších konzervativních myslitelích minulosti a současnosti jsme nemluvili vůbec. Jména jako De Maistre, Randolph, Gissing, Kirk nebo Scruton prostě nikdy nezazněla. Zato mi však bylo několikrát zopakováno co je to obecná vůle, společenská smlouva a druhá vlna feminismu. V jednom Burkově medailonu jsem se dočetl, proč asi tomu tak je : „…Burke se pro představu dnes prosazované společnosti nehodí. Jeho liberalismus je naprosto nedostačující, jeho obhajoba aristokracie, monarchie, národa a anglikánské církve zase v dnešní rovnostářské a sekulární Evropě pobuřuje a stává se obecně nepřijatelnou.“[1]

I tato skutečnost mě proto vedla k tomu, abych stručně popsal nejdůležitější aspekty politické filozofie Edmunda Burka, k jehož konzervativnímu, protiosvícenskému pojetí společnosti se hlásím.

Edmund Burke byl státník, filozof a teoretik, jehož jméno je neodmyslitelně spojeno s ideou kontrarevoluce, tedy konzervativního souborů idejí, jejichž platnost Burke hájil ve střetu s osvícenskými myšlenkami Velké francouzské revoluce.

Burke byl paradoxně členem liberálních whigů, za něž zasedal od roku 1766 v parlamentu, nicméně musíme si uvědomit dvě základní skutečnosti - Klasický anglosaský liberalismus měl jednak s liberalismem v osvícenském pojetí nemnoho společného a za druhé, názorová a programová koncepce parlamentních frakcí rozhodně nebyla nijak komplexněji propracovaná a umožňovala koexistenci různých názorových skupin.

Burkova nejzásadnější práce „Úvahy o revoluci ve Francii“ navíc vedla k jeho rozkmotření se z whigy, neboť jejich předák Fox se k revolučnímu běsnění utopických filozofů a pařížské lůzy stavěl vcelku pozitivně.

Burke, který rovněž působil jako sekretář ministerského předsedy lorda Rockinghama, vešel v parlamentu ve známost především snahou o zrušení zákona o kolkovném-jenž byl trnem v oku americkým kolonistům- a také usilováním o zrovnoprávnění katolíků. Roku 1780 byl Burke opět zvolen poslancem, tentokrát nikoliv ve Wendoveru, nýbrž v Maltonu.

Po několika „menších“ spisech jako „Ospravedlnění přírodní společnosti“, „Smíření s koloniemi“ nebo „ Myšlenky o příčinách současné nespokojenosti“ vychází roku 1790 jeho zásadní spis „Úvahy o revoluci ve Francii“, v níž Burke na pozadí polemiky s idejemi Velké francouzské revoluce nechává zaznít své ideje, jejichž soubor se brzy stane základním kamenem moderního konzervatismu. Právě z tohoto důvodu bývá Burke označován za zakladatele politického konzervatismu v teoretické, myšlenkové a filozofické rovině.

Obecně by se dalo říci, že Burke rozpoznával ve francouzské revoluci pravý opak anglické „slavné revoluce“ v níž spatřoval boj za potvrzení těch nejlepších anglických ctností a hodnot, zděděných předky, zatímco francouzský revoluční kvas byl pro něj ztělesněním řádění utopických rovnostářů, kteří toužili na zelené louce vytvořit ideální společnost jakéhosi „člověka“, v jehož jménu mělo být dědictví předků a osvědčené tradice zničeny a přenechány „propadlišti dějin.“

Toto je však pouze velmi vágní definiční hodnocení. V čem byl Burke jiný, v čem se tolik odlišoval od osvícenských liberálů a co z tohoto významného politického filozofa učinilo autora, který se dnes příliš necituje ?

Pojetí „člověka“ a „lidských práv“ dle Edmunda Burka

V liberálně osvícenském přístupu existuje koncept univerzálně platných lidských práv, který je přímo spojen s představou univerzálního všelidství, jako nejvyšší hodnoty. Základní jednotkou společnosti je tedy podle liberálů člověk jakožto naprosto autonomní bytost, nadaná rozumem, která je navíc od své přirozenosti dobrá.

Tyto předpoklady pak vedou logicky k tomu, že člověk se stává sám sobě zákonodárcem i soudcem, který musí poslouchat pouze ten zákon, který si sám stanoví na základě svého rozumu a „dobré přirozenosti“. Znakem liberalismu a osvícenství je tedy vypjatý individualismus, který se obejde bez zděděných tradic a morálně kulturních hodnot. Autonomní „člověk“ si určuje pravidla sám, aniž k tomu potřebuje kulturně morální kód, vypěstovaný jeho předky, kteří obývali určité konkrétní území. Naopak, veškerá specifika, která mohou být pro „lidství“ překážkou, jako determinace pohlavím, hranicemi, národností, zvyklostmi, ctnostmi a dovednostmi, musí liberál překonat, protože tato „veteš“ brání nastolení řádu „přirozeného autonomního člověka.“

Rovněž Bůh je v liberálním řádu odsouzen k paběrkování. Je mu vyčleněno místo někde mimo společnost, přičemž pokud vůbec osvícenci připouští jeho existenci, pak pouze ve formě jakési neurčité kosmické energie a všeprostupující síly.

Představou liberála je tedy výše popsaný model individualistického člověka, který je údajně obdařen přirozenými lidskými právy, která jsou univerzální a každý člověk na ně má automatický nárok. Ten liberálové odůvodňují údajnou rovností všech lidí, přičemž otázku původu těchto lidských práv liberálové vůbec neřeší.

Burkovy představy jsou pochopitelně s výše popsaným liberálním konceptem v přímém rozporu, neboť Burke byl ostrým kritikem individualismu. Jednotlivec mohl podle něj dojít skutečného naplnění pouze tím, že žije v konkrétní společnosti, jímž je produktem a „podílí se na životě norem, zvyklostí a institucí, které mu zpětně zprostředkují smysl jeho jednoty s bližními.“[2]

Podle Burka zkrátka žádný univerzální člověk neexistuje, protože každý jedinec vyšel z určité pospolitosti. Nikdo se nerodí ze vzduchoprázdna, ale formuje ho konkrétní společnost, která má určité hodnoty. Tyto hodnoty jsou hluboce zakořeněny v kultuře a tradicích vytvořených předky a jsou v rámci pospolitosti předávány z generace na generaci spolu se zděděnými právy a svobodami.Pochopitelně, každá pospolitost (potažmo národ) má svůj kulturní kód nastaven jinak a už pouze z tohoto důvodu je nesmyslné hovořit o nějakém univerzálně platném lidství.

V Burkově pojetí tedy není základní společenskou jednotkou člověk, nýbrž rodina.

Právě rodina je tou tradiční institucí v níž si jednotlivec osvojuje vzorce chování, citové vazby a rozpoznává dobré a zlé. Zvláště důležité je ono osvojení citových vazeb uvnitř rodiny, protože představuje první základní kámen, na němž stavíme další citové vztahy uvnitř pospolitosti.

Nejdříve prostě cítíme náklonnost ke své rodině. Na základě hodnot a vzorců, které jsme si zde osvojili se pak identifikujeme se svou obcí, následně městem, krajem a nakonec se svou zemí a jejím národem. Pojmy jako rodina, domov a národ hrají u Burka, ale také všech ostatních konzervativců důležitou roli, přičemž národ pochopitelně není v konzervativním pojetí vymezen rasově, ale jako společenství sjednocené kulturou, územím, historií, příběhy, hrdiny, zvyklostmi a tradicí.

Burke taktéž oponoval názoru, že člověk je od přírody dobrý. On sám vnímal lidskou přirozenost jako zatíženou biblickým dědičným hříchem a tedy zkaženou. Člověk sám o sobě je pouze nositelem egoistických choutek. A právě proto připisoval Burke takovou důležitost tradičním institucím, v nichž je tato špatná přirozenost eliminována a jednotlivec se stává lepším tím, že jsou mu vštípeny principy a zásady zděděného řádu pospolitosti : „Bojíme se Boha, ke králům vzhlížíme s uctivým respektem, k parlamentům nás pojí náklonnost, představitelé státní moci v nás vzbuzují pocit povinnosti a závazku, duchovní máme ve vážnosti a šlechtu obdivujeme…Protože všechny jiné city jsou falešné a podvržené, vedou k pokřivení našeho charakteru, kazí naše původní mravy, zbavují nás schopnosti rozumně užívat svobodu, učí nás servilní, bezuzdné a zhýralé nestoudnosti…“[3] Člověk se ovšem nikdy nestane dokonalým a už vůbec nedosáhne dokonalosti díky rozumové racionalitě. Dokonalost existuje pouze v nebi A Burke byl vždy striktně odmítavý k pokusům o vytvoření „nového člověka.“, přičemž – jak konstatuje Ian Shapiro – „ Jelikož byl přesvědčen, že požadovaného poznání nelze dosáhnout,museli být ti, kdo něco takového tvrdí, šarlatáni, či podvodníci, anebo oboje.“[4]

Stejně se stavěl ke snaze přehodnocování morálky a konvencí v duchu lidské autonomie a osvícenské koncepce „člověk sám sobě soudcem“ : „…v morálce se ani žádné objevy dělat nemají, stejně jako nemá k mnoha novotám docházet ve sféře základních principů vlády a ideálech svobody, jež byly známy dávno před naším narozením a budou chápány stejně dobře i potom, co naši domýšlivost zasype černá hlína a nad naší troufalou upovídaností zavládne ticho hrobu.“[5]

Ve svém odmítnutí všelidství se tak Burke shodl s Josephem De Maistrem, význačným teoretikem kontinentálního konzervatismu, který výstižně shrnul konzervativní, antiosvícenskou kritiku lidství : „Během svého života jsem viděl Francouze, Italy, Rusy a tak dále…ale musím říci, že co se týče člověka, nikdy jsem ho nikde nepotkal a pokud existuje, zůstává pro mě někým naprosto neznámým.“[6]

Jak lze vidět, kritika pojetí univerzálního člověka s jeho rozumovou autonomií a „samozákonodárstvím“ je stěžejním bodem jak konzervatismu burkovského, tak De Maistrova kontinentálního konzervatismu, který se, na rozdíl od Burkovy koncepce vyznačoval daleko rozsáhlejším příklonem k autoritářství a prosazoval i představu politicky angažovaného katolicismu.[7]. Možná právě z těchto dvou důvodů byl a stále je burkovský konzervatismus úspěšnější a více akceptovaný než kontinentální model francouzského reakčního filozofa.

V duchu příkrého nesouhlasu se neslo taktéž Burkovo nahlížení na osvícenské postuláty o rovnosti všech lidí. Edmund Burke souhlasil pouze s rovností v té nejzákladnější rovině, tedy pokud šlo o rovnost před zákony a rovnost před Bohem. Všechny ostatní druhy rovnosti pro něj znamenaly jen další konstrukt utopických filozofů a jejich odchovanců. Burke chápal nerovnosti jako naprosto přirozenou a nutnou součást řádu, kdy mezi lidmi prostě panuje přirozená hierarchie, v níž rozhodují schopnosti a ctnosti dotyčného. Absolutní rovnost lidí by se pak stala pouhou záležitostí aritmetiky, která není schopna postihnout život organické společnosti.

K potřebě a přirozenosti nerovnosti Burke poznamenal : „V každé společnosti sestávající z občanů různých skupin, bude vždy nějaká skupina stát nejvýše. Rovnostáři tudíž pouze mění a převracejí přirozený řád věcí a narušují rovnováhu společenské stavby, protože zvedají do výše to, co musí být kvůli stabilitě na zemi.[8]

Z Burkova odmítavého stanoviska k abstrakcím o lidství se pochopitelně odvíjí také jeho názor na lidská práva. Ta nejsou podle Burka ničím jiným než konstruktem, který nemá jakoukoliv oporu v tradici ani realitě. Namísto lidských práv tedy Burke upřednostňuje občanská práva a svobody, které však nejsou nějakým univerzálně platným nárokem, vztahujícím se k člověku, ale jsou opět součástí dědictví, které pro nás v historii získali naši předkové a která jsou po generace opatrována a udržována. Jakákoliv občanská a politická práva jsou tedy neodmyslitelně spjata s historickou tradicí konkrétní pospolitosti : „Občanské svobody…se nenárokují na základě abstraktních principů, jako jsou „lidská práva“, ale jako práva Angličanů a odkaz předků.“[9]

Burkova definice práv je tedy jasná. Podle něj jde o „dědictví ustanovené našimi předky a předávané našim potomkům, majetek náležející lidem tohoto království bez jakéhokoliv odkazu k nějakým všeobecným, nebo přednostním právům.“[10]

Z této definice tedy jasně vyplývá další ostře antiliberální postulát, tvrdící, že žádná společnost nemá na občanské svobody automatický nárok, pokud jejich předkové někdy v minulosti ničeho takového nedosáhli. Burke odvozoval anglická občanská práva a svobody od středověké listiny Magna Charta z roku 1215, z Deklarace práv roku 1689 a dalších historických dokumentů které tyto svobody rozvíjely. Nikdy by však nepřijal za své, že stejná práva si všichni zasloužili prostým faktem svého lidství. Svobodu Burke chápal jako součást majetku každého Brita ve smyslu historického dědictví.

Burkovský, antiliberální přístup k chápání svobody o mnoho let později výstižně shrnul konzervativní politik a myslitel John. C. Calhoun : „Není tedy pravda,že by měli všichni lidé stejné právo na svobodu a rovnost, jak prohlašují ti, podle nichž se všichni rodí svobodní a sobě rovní. Svoboda je nejušlechtilejší a nejvyšší odměnou, již přináší za příznivých okolností duchovní a mravní vývoj.“[11]

Výše napsané pochopitelně neznamená, že by Burke odpíral jednotlivým společnostem možnost získání svobody. Oprávněně však poukazoval na to, že svoboda není nezbytnou součástí lidské podstaty, jak tvrdili a tvrdí liberálové avšak, že její získávání je opět podmíněno tradicí, kulturou a historickým vývojem konkrétní pospolitosti. Významný konzervativní autor Russel Kirk o Burkově pojetí občanských práv a svobod poznamenal : „Opovrhoval abstrakcí…nerespektující lidskou slabost a křehkost ani konkrétní okolnosti, spojené s danou érou či národem…věřil v práva Angličanů i v určité universálně aplikovatelné přirozené zákony, ale odmítal „Práva člověka“, která Paine a francouzští doktrináři měli již brzy prohlásit za nedotknutelná. Edmund Burke věřil v jistý druh ústavy civilizovaných národů…avšak realizaci a rozsah těchto práv lze stanovit pouze na základě zvyklostí a konkrétních okolností…“[12]

Burkova představa společnosti

Jak vyplývá z předchozích řádků, společnost v očích Edmunda Burka nebyla atomizovaným prostorem individualistických autonomních „člověků“ ale něčím organickým a živým, pevně zakořeněným v tradici a kulturních hodnotových vzorcích, jejichž vznik a vývoj tradice umožnila. Společnost se v tomto smyslu stává něčím, co zde existovalo už před jednotlivcem a umožnilo mu vzejít. I pro Burka byla společnost vlastně kontraktem, ovšem kontraktem naprosto jiného druhu, než jaký nabízela osvícenská teorie společenské smlouvy : „Společnost je vskutku smlouvou…Je spoluúčastí na veškerém vědění,spoluúčastí na vší dovednosti,spoluúčastí na každé ctnosti a veškeré dokonalosti…stává se partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených.“[13]

Společnost tedy nepředstavuje nějaké racionalistické „tady a teď“ a není to ani aréna v níž nezávisle na okolnostech pobíhají racionální individuální jedinci. Společnost je organická, stejně jako lidské tělo. Každý jednotlivec představuje buňku, která je součástí těla – v tomto případě společnosti.

A protože společnost je něčím, co přesahuje lidskou smrtelnost, nemůže být výhradně záležitostí přítomnosti. Ti, kteří žijí, nemají morální právo zradit odkaz předků, ani negativně zatížit život budoucí generace svým destruktivním jednáním.

Právě proto je pro Burka důležitá kontinuita vývoje, která je podle něj nepostradatelná z toho důvodu, aby naše kroky a naše motivy byly jasné, pochopitelné a čitelné i v budoucnosti. Burke nedůvěřoval sofistům a počtářům, bránil se abstraktním konceptům, revolucím a radikálním změnám, nicméně dovedl si představit pozvolné reformy, respektující tradici a kulturní souvislosti. Tyto reformy jsou často charakterizovány označením „reformovat, aby bylo zachováno.“ Burke sám se k otázce změn a kontinuity vyjadřuje následovně : „Náš lid nachází dost příležitostí k uplatnění opravdu vlasteneckého, svobodného a nezávislého ducha při ochraně toho, co má, před narušením. Nevylučuji …změnu, ale měnil bych něco jen proto, aby byl zachován celek. Po léku bych sáhl jen v případě choroby. Ve svých činech bych se držel příkladu předků. Rekonstrukce by měla v co největší míře dodržet stavební sloh budovy.“[14]

Důležitou roli Burke přisuzoval také křesťanství a z něj odvozeným hodnotám. Nejen, že prosazoval, aby si všichni vysocí úředníci a rozhodující činitelé státu osvojili morální zásady, pramenící z křesťanské věrouky, ale prohlašoval rovněž anglikánskou církev za nezbytnou součást a jednu z důležitých esencí Británie a to přesto, že usiloval o zrovnoprávnění katolíků s anglikány. Tím však v žádném případě nechci naznačovat, že by Burke podporoval církevní zásahy do vedení státu. Naopak, Burke chápal křesťanství jako záruku morální úrovně společnosti, nicméně náboženství chtěl vždy ponechat od politiky odděleno : „…politika a kazatelna mají jen málo společného. V kostele by se neměl ozývat žádný jiný hlas krom smiřujícího hlasu křesťanské lásky. Vzájemným zmatením úloh získává věc občanské svobody a občanské vlády stejně málo jako věc náboženství.“[15]

Burke tak hovoří o společnosti, v níž žijí křesťanské ideje dobrého života, ale zůstávají odděleny od politické sféry. Burke tak jen dodržuje biblické „co je císařovo, dejte císaři, co je božího, Bohu.“ V tomto aspektu se burkovský konzervatismus liší od francouzského reakčního konzervatismu Josepha De Maistra, který naopak usiluje o prostoupení politiky katolicismem.

Rád bych se také zastavil u Burkova vnímaní úlohy předsudků ve společnosti, což je velmi zajímavé s ohledem na dnešní dobu, kdy jsme neustále masírováni tvrzeními o jejich škodlivosti a zastaralosti. Burke byl naopak rozhodným zastáncem předsudků a přidával k nim přízvisko „moudré“ Burke totiž při hodnocen předsudku vycházel z toho, že žádný člověk není schopen svým rozumem obsáhnout všechny zákonitosti světa a proto musí vsadit právě na předsudek, který je jakýmsi pocitovým souborem mnoha výslednic zkušeností, získaných předchozími generacemi. Tento soubor člověka pochopitelně přesahuje a poskytuje mu jakousi zjednodušenou možnost ochrany před pouštěním se do pošetilých a nebezpečných situací. Uvedu konkrétní příklad : Nikdy jsem na vlastní oči neviděl žraloka a docela by mě zajímalo, jak vlastně zblízka vypadá. Přesto však vůči němu trpím předsudkem, že tento mořský dravec mě bude chtít sežrat a proto se při koupání v moři žralokovi vyhnu, anebo ho vyhledám s hodně kvalitní harpunou. Nikde není řečeno a rozumově podloženo, že se na mě žralok při setkání vrhne, v mnoha případech totiž lidi vůbec nenapadá. Je ovšem možné, že pokud bych vůči němu žádným předsudkem netrpěl, byly by žraločí zuby to poslední, co bych při svém bezstarostném prohlížení viděl.

Předsudek tedy představuje vítaného pomocníka, který může podstatně omezit možnost, že se dostaneme do problému a zajistit život ve větším bezpečí. Edmund Burke to dobře věděl.

Poslední záležitost Burkova konzervatismu, kterou bych se v této práci rád zaobíral je vztah k majetku. Burke ztělesňoval zavilého zastánce soukromého vlastnictví, u něhož samozřejmě předpokládal jeho nerovnoměrnost, už jenom z důvodu nedostatku zdrojů. Vlastnická práva považoval Burke za jednu ze zásadních nutností dobré společnosti. Vlastnictví zajišťuje ekonomickou nezávislost rodin na státu, učí člověka hospodárnému jednání a zároveň i úctě k soukromému majetku druhých : „Schopnost rodin po věky uchovávat majetek je jedním z nejhodnotnějších a nejpozoruhodnějších rysů naší společnosti a největším dílem přispívá k trvání jí samotné. Naše slabosti podřizuje našim ctnostem, dobročinnost roubuje dokonce i na lakomství. Vlastníci rodinných majetků, lidé vysokého společenského postavení svázaného s dědičným bohatstvím jsou…přirozenými garanty tohoto uchovávání.“[16] přičemž „Schopnost obrany všeho vlastnictví slábne spolu s jeho rozptylováním. V této rozptýlené podobě je díl každého jednotlivce menší, než jaký by si člověk ve své chtivosti troufal získat z rozebrání velkého majetku jiných lidí.“[17]

Vlastnictví v konzervativním pojetí znamená rovněž závazek jeho uchovávání pro další generace a morální povinnost ochrany „rodinného stříbra.“ Důležitou roli tedy podle Burka ve společnosti sehrává institut dědictví.

Burkův vztah k majetku tak není mamonářstvím a už vůbec ne ekonomismem (zrcadlovým jevem marxismu), nýbrž poukazem na fakt, že vlastnická práva působí blahodárně na podobu celé společnosti.

Odkaz Edmunda Burka dnešku

Dnešní (post)západní společnost se může od poloviny šedesátých let definovat jako společnost s dominantním vlivem liberální ideologie co se společenských a hodnotových měřítek týče (odhlédněme nyní od ekonomických aspektů). Liberálně osvícenské přístupy dnes ovládají největší část společenského diskursu a dlouholetá praxe aktuálního demoliberalismu nám jasně ukazuje, jak prorocká slova Burke pronášel koncem osmnáctého století.

Touha po rovnosti, bourání starého světa a vytvoření „nového člověka“ vedla nejprve ke vzestupu dvou nejbarbarštějších moderních ideologií – nacismu a komunismu, později se zase Západ stal místem, kde zavládl individualistický model o kterém snili liberální osvícenci. Společnost sestává z racionálních jednotlivců, kteří jsou sami sobě soudci a všichni máme stejný nárok na morální úctu, lhostejno zda jsme otcové rodin, nebo perverzní zvrhlíci. Společnost je do značné míry atomizována a pohromadě jí někdy skutečně nedrží nic jiného než velmi vágní „úcta k liberálnímu zřízení“.

Model společnosti jako věčné smlouvy mrtvých, živých a dosud nenarozených je tvrdě konfrontován s balkanizovanou změtí „racionálních individuí“. Individualismus a egoismus torpédují tradiční hodnoty, úctu k tradici,k zemi a společným poutům, které by měly společnost spojovat.

Tento liberalismus, spojený často s utilitarismem, pro nějž se někteří lidé „racionálně rozhodli“ už vydal sklizeň své dračí setby. Společnost, která se tak pyšně označuje za liberálně demokratickou se dostala do tak závažné krize, když od poloviny devadesátých let dvacátého století není schopna zajistit ani vlastní reprodukci a začala fyzicky vymírat[18]. Stalo se to, před čím Burke varoval. Společnost bez zakořenění v kultuře, dějinách a tradici je společností nefunkční. Je to společnost z níž se logicky vytrácí mezilidská vřelost, patriotické cítění a víra v objektivní morální řád.

Racionálně osvícenský liberální individualismus přece nic takového nepotřebuje a ve spojení s ekonomickým modelem sociálního státu se pak stává opravdovou katastrofou pro naši – dříve západní, dnes spíše postzápadní – společnost.

Svou práci bych rád ukončil dalším Burkovým citátem. Burke ho tehdy psal v obavě o osud Francie, zachvácené morem Velké francouzské revoluce. Stejně dobře by však mohl dnes vystihnout obavy o budoucnost zemí západního civilizačního okruhu, aniž bychom na jeho znění cokoliv měnili : „…rytířská doba pominula. Nastal věk sofistů, ekonomů a počtářů a sláva Evropy navždy pohasla. Nikdy, nikdy již nespatříme onu šlechetnou oddanost urozenému stavu a něžnému pohlaví, onu hrdou podřízenost, důstojnou poslušnost, věrnost srdce, které i v porobě oživovaly ducha vznešené svobody. Půvab života, který se nedá získat za peníze, připravenost bránit vlast jen pro ni samu, kolébka mužnosti a heroismu, to vše náleží minulosti ! Ta tam je zásadovost, čistota cti, jež skvrnu pociťovala jako ránu, podněcovala odvahu, přičemž zmírňovala krutost, zušlechťovala, čehokoliv se dotkla a způsobovala, že i sama neřest ztrácela půl své špatnosti, protože pozbyla veškerou svoji vulgárnost.“[19]

Text je prevzatý z www.euportal.cz

**

Seznam použité literatury

Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, Centrum pro studium demokracie a kultury,1993

Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, Občanský institut, 2000

Scruton, R. : Slovník politického myšlení, Atlantis, 1999

Scruton, R. : Smysl konzervatismu, Torst, 1993

Kolektiv autorů : Osobnosti pravice, Národní myšlenka, 2005

Shapiro, I. : Morální základy politiky, Karolinum, 2003

Buchanan, P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Mladá fronta, 2004

Buchanan, P. : State of emergency. The thirld world invasion and conquest of America, Thomas Dunne books, 2006

--------------------------------------------------------------------------------

Poznámky

[1] Špinka, M. : Edmund Burke In : kolektiv autorů : Osobnosti pravice, Národní myšlenka, 2005, str. 11

[2] Scruton, R. : Slovník politického myšlení,Atlantis, 1999, str. 20

[3] Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK),1993, str. 95 - 96

[4] Shapiro, I. : Morální základy politiky, Karolinum, 2003, str. 123

[5] Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, 1993, str. 95

[6] In : Buchanan, P. : State of emergency. The third world invasion and conquest of America, Thomas Dunne books,2006, str. 146

[7] blíže např. Kobeszko, L. : Joseph De Maistre. In : kolektiv autorů : Osobnosti pravice, Národní myšlenka, 2005, str. 25

[8] Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, 1993, str. 60

[9] Burke, E. : tamtéž, str. 44

[10] Špinka, M. : Edmund Burke. In : kolektiv autorů : Osobnosti pravice, Národní myšlenka, 2005, str. 14

[11] Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, Občanský institut, 2000, str. 196

[12] tamtéž, str. 42

[13] Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii,CDK, 1993, str. 105

[14] tamtéž, str. 251

[15] tamtéž, str. 24

[16] tamtéž, str. 62

[17] tamtéž

[18] blíže např. Buchanan,P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Mladá fronta, 2004, str. 33 – 83

[19] Burke,E. : Úvahy o revoluci ve Francii, CDK, 1993, str. 85 - 86